Je 8 let na přípravu desky příliš hodně? Neznamená tak dlouhý výrobní proces i prošvihnutí expirační doby díla anebo je to v případě kvalitní a nadčasové muziky úplně jedno? Podobné dilema řešili američtí KNIFE THE GLITTER, kterým se konečně koncem minulého roku po dlouhých peripetiích povedlo přijít s debutovým albem.

Dovolím si hned zkraje prohlásit, že v tomto případě nebudou tvořit nekonečné průtahy příliš veliký problém. Čistě instrumentálně pojatá muzika plná rytmických zvratů a krkolomných kytarových kouzel sice staví své základy v mathmetalovém běsnění, kteréžto má období svého největšího WAU-efektu za sebou, ale pokud je toto podáno s grácií, kompozičně na úrovni a nepostrádá napětí i spád, nemůže být žádných větších námitek.

Spád, to bude asi ten nejčastěji zmiňovaný pojem v souvislosti s touto bezejmennou deskou. První hrábnutí do strun znamená zároveň i startovní výstřel pro zběsilé hrátky s kytarovými riffy a rytmikou. Američané ve všech těch finesách a kudrlinkách však preferují hlavně natlakované pojetí, dožadující se neustálé posluchačovy pozornosti. Pokud tento aspekt podceníte hned od začátku, zažijete podobné pocity, jaké prožívá student během zkoušky, na jejíž přípravu se vykašlal.

Úvodní krátké intro předcházející skladbě „Idiot City“ představuje jednu z minima poklidnějších pasáží nahrávky. Jakoby těch mnoho let, po které vznikala zanechalo i výraznou stopu v entusiasmu kapely. V takovýchto situacích to dopadá buď úplnou rezignací anebo naopak doslova vlítnutím na scénu.

V tom druhém případě to pak značí vskutku šťavnatý hudební zážitek, jehož vstřebání není záležitost prvního poslechu. Naštěstí však i tak nenacházím na albu příliš mnoho odtažitých ploch určených jen pro „vyvolené“, jsou-li tam vůbec nějaké. Hudba je to sice rytmicky značně rozkolísaná, s neustálými změnami nálad a motivů, plná vypilovaného muzicírování, ale zároveň i značně muzikální a přístupná.

Jakékoliv případné výtky směřované na exhibicionismus a „akademické“ mistrování zůčastněných lze poměrně snadno vyvrátit argumentem o sevřené atmosféře, jež nahrávku obepíná. Jednotlivé skladby působí jako procházka velkoměstem uprostřed dne, kde neustále narážíte na davy lidí, tlačíte se v metru anebo stojíte v dopravní koloně. Neustále na vás ze všech stran útočí různě podněty a vy je nestíháte vstřebávat. Přesto však ani na moment neuvažujete o útěku někam pryč. Přítomnost uprostřed chaosu je tak podmanivá.

Prakticky jedinými skutečně sklidňujícími chvílemi jsou pauzy mezi jednotlivými skladbami, ale to přeci jen nakonec trochu přeháním. Jak již bylo uvedeno, KNIFE THE GLITTER to tlačí doslova pod tlakem, ale i oni si uvědomují, že jejich stroj občas potřebuje povolit ventil. Různé zvolňující momenty, jako například skvěle integrované odkazy k progovým sedmdesátkám v „Permanent Baby Snowpants“ anebo následující „Kid Colossal“, poloaktustické vyhrávky, či občasné priškrcení neposedné rytmiky, jako by zároveň i vytvořily velkorysý prostor pro onu zmiňovanou náladotvornou vrstvu hudby těchto Američanů.

Tato deska možná nakonec příliš veliký rozruch nevzbudí, o čemž koneckonců vypovídá i její poměrně nenápadná propagace, ale toto je právě jeden z těch případů, kdy platí ono otřepané „kdo hledá, ten najde“. Devítka těchto mathujících instrumentálních skladeb skýtá mnoho příjemných překvapení a nabízí dostatečný studijní materiál pro dlouhodobější poslech.

PS: Nechtěl jsem v samotné recenzi zmiňovat fakt, že frontman skupiny Kevin Antreassian je zároveň i současný kytarista THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Nebylo by to vůči této výborné nahrávce fér. No, a teď to beztak zmiňuji. Alespoň pro pořádek!